Historie mýdla a pracích prostředků

Dva kousky mokrého mýdla

První zmínky o mýdle pocházejí již z roku 2800 př. n.l. Archeologové nalezli babylonské nádoby, na kterých byla zjištěna látka podobná mýdlu.

Na hliněné tabulce z roku 2200 př. n. l. byl sepsán návod na výrobu mýdla z vody, louhu a kassiového oleje. V té době však mýdlo nepoužívali k hygieně či praní, ale k rychlejšímu hojení ran.

První mýdla z popela a sody

Po celá staletí se pralo směsí popela a sody. K odstraňování špíny se používaly také různé druhy hlíny. V řadě zemí používali kořeny, kůru a plody mydlice (Saponaria vulgaris). Tato rostlina rostla podél řek a potoků a obsahovala šťávu, která ve vodě pěnila.

Gaius Plinius ze starého Říma ve své encyklopedii Historia Naturalis uvádí, že mýdlo vynalezli Galové. Vyráběli ho z kozího oleje a popela. Sloužilo však jako pomáda na vlasy.

Teprve až řecký lékař Galenos z Pergamenu v roce 164 n. l. upozornil na čistící schopnost mýdla a mydlářství se stalo řemeslem.

Arabští specialisté na mýdlo

Sada na ruční mytí

V té době byli na výrobu mýdla specialisté Arabové. Vyráběli ho z olivového oleje a aromatických olejů. Začali do něj přidávat hydroxid sodný. Od 7. století se začala mýdla přibarvovat a parfémovat. Vyráběla se mýdla tekutá i tuhá.

Ve 14. století se mýdlo začalo vyrábět ve Španělsku z olivového oleje a popela z mořských rostlin. Centry tohoto řemesla se mimo španělské Sevilly staly také italské Benátky a francouzská Marseille.

Odtud se výroba mýdla šířila do Anglie a Nizozemí, kde k jeho výrobě užívali rybí tuk a hovězí lůj. Nedosahovalo však takové kvality jako to z jižních zemí.

První mýdlo v Čechách

V Čechách byla výroba mýdla z velké části starostí hospodyněk a to až do 17. století.

Začátkem 19. století se začalo toto řemeslo měnit v průmyslovou velkovýrobu. V roce 1806 založil továrnu na mýdlo v New Yorku William Colgate.

První prací prášky se objevily kolem roku 1880. Jednalo se spíše o rozemletá mýdla.

Bělící a prací složky

Velkým pokrokem bylo přidávání pracích a bělících složek do prášku – perborátu a silikátu. Perborát uvolňuje při praní bublinky kyslíku, které prádlo mechanicky čistí. Silikát prádlo změkčuje. Takto upravené prací prášky se začaly vyrábět v roce 1912.

V třicátých letech 20. století se do prášků začaly přidávat fosfáty. Změkčovaly vodu. V tvrdé vodě se prášek hůře rozpouští. Později se zjistilo, že fosfáty škodí životnímu prostředí a od 80. let se tyto složky začaly nahrazovat jinými – pro životní prostředí neškodnými změkčovadly.

Rozvoj průmyslové výroby

Druhá světová válka odstartovala rozvoj chemického průmyslu a přírodní mýdla se nahradila syntetickými pracími prostředky. Jsou účinnější než ty přírodní a lze je vyrábět ve větším množství.

V 70. letech se do prášku začaly přidávat biologicky aktivní enzymy. Ty dokáží odstraňovat určité druhy skvrn. To umožnilo snížit teplotu a šetřit energii při praní.

Proteázy štěpí bílkoviny – působí proti skvrnám od krve, amylázy štěpí cukry – působí proti skvrnám od sladkostí a lipázy štěpí tuky – odstraňují tak skvrny mastné.

Od téže doby se do pracích prostředků přidávají látky zabraňující rezivění pračky.

Od devadesátých let se pracuje na prostředcích, které nedráždí pokožku, nevyvolávají alergie a zároveň mají stále větší čistící schopnost.